Samota

V básnickém debutu Jana Hejka se ocitneme se v krajině plné deště, mlhy, sněhu a samoty. V krajině, která je podobenstvím i názorem na svět. V básnických „akvarelech“, v nichž tone člověk hledající obtížně, bolestně a možná i marně své životní naplnění a poslání. Je to imaginární krajina, do níž se promítají smutky, stesky, představy a vize osamělého romantika.  Mluvčí této básnické zpovědi lapidárními, výraznými verši promlouvá o sobě, o životní a milostné deziluzi, o podobách bolestně prožívaného světa i o hodnotách směřující k metafyzickému přesahu lidského života. Voda se zde mnohokrát zjevuje v různých inkarnacích – je synonymem času: padající vločky a kapky deště jsou vlastně klepsydrami odměřujícími náš život. Přes vědomí smrti, nicoty i budoucích životních zklamání je lyrický mluvčí přesvědčen o nezbytnosti další cesty životem i o vykupující moci lásky, byť i nevyslovené či neopětované.